Po napsání prvního příspěvku mi bylo Kubou vyčteno, že píšu moc technicky, tak dneska to bude víc o těch emocích, které tu samozřejmě také jsou. Ráno jsme podle plánu vstali před východem slunce a trochu neupraveni se vydali na náměstí Svatého Marka. Je úžasné vidět město prázdné a bez lidí. Já osobně lidi miluji, ale tohle jsou ještě jiné pocity. Stalo se mi to poprvé s Prahou, kdy jsem vyrážela na focení v 5 hodin ráno a nikde nikdo nebyl. Mít Benátky pro sebe bylo také fajn. Slunce navíc vycházelo do oparu, takže byl východ o něco delší. Jen my a holubi. Přesně tak. Celé náměstí poseto holuby. Na plážích vám pikolíci vnucují osušky a lehátka za skvělé ceny. V Římě zase selfie tyče, abyste se mohli nádherně vyfotit přední kamerou. No v Benátkách jsou tak dobří obchodníci, že za pár Euro na vás hodí zrní, abyste byli poseti holuby. Paráda. Nekup to. Neber to. To je prostě sen. Mít holuby po celém těle. Prošli jsme se podél přístavu. Zničehonic kanálem projížděla obrovská loď, a tak to jsem chvilku čekala, jestli se tam vejde - na fotkách ji nehledejte, mám jen video.
Poté jsem měla krátké focení mladého páru z Taiwanu. Raději se ani neptejte, jak jsem na ně přišla. Ale vás to zajímá. Tak já to povím. Týden před odjezdem jsem hledala modelku. Táhnu s sebou šaty. Táhnu s sebou techniku. Táhnu s sebou prostě všechno. Nicméně modelka není. Byla jsem z toho trochu smutná, protože vím, že ty fotky z náměstí a z přístavu by byly nádherný, ale co. Ráno při procházce vidím tyhle dva lidi. Ona má krásné šaty. Krajka. Bohatá sukně. Make-up. Paráda. On má košili a upnuté kalhoty a pěkné lakírky. Navíc tam šaškuje se stativem a foťákem, který nemůže udělat dobrou fotku. Já mám foťák, který udělá dobré fotky a mám ještě i schopnosti udělat dobrou fotku. Neváhám ani minutu. Říkám Kubovi, že je jdu oslovit. On říká, že jde pryč a dělá, že mě nezná. Tuto introvertní povahu plně respektuji a jdu za mladým párem. Kuba jde asi o sto metrů dál a dělá, že mě nezná. Jenže moje babička mi říkala, že líná huba je holé neštěstí a fakt, že nemám co ztratit mě neodradil. Uf. Mluví anglicky. Ajaj. Myslí si, že je vyfotím a budu po nich chtít sto Euro a že jsem asi nějaká obchodnice jako ti s těmi holuby. Vysvětlíme si to a jdeme fotit. A je to paráda, protože jsou oba krásně oblečení a nachystaní na ty nejlepší fotky. Do dálky ukazuji na Kubu, že ten člověk není zloděj, který jim chce ukradnout tašku opodál, ale že je to můj partner a že jsme tam spolu. Mám hotovo, předáme si kontakty. Ještě pořád není ani osm hodin a my už míříme na trh s ovocem, rybami, květinami a kořením. Je to paráda, tyhle trhy miluji, ale ovoce moc nepoznávám. Navíc jsem smutná, protože na náměstí sedí opravdu smutný pejsek a rozhlíží se. Asi nemá majitele, ale je to takový šašlik, že bych si ho hned vzala. Je mi to líto a ráda bych ho zachránila, ale Kuba říká, že to nejde. Vidíme zase všechny památky a jdeme na hotel na snídani. Jako správní Češi si bereme tři malé Nutelly na cestu. Sbalíme se a vyrážíme na vodní bus, aby nás hodil do car parku. Sedáme do auta, pokračujeme do Boloni. Hned nacházíme hotel - tady o nás také vědí - divné, že? Takže se bez problémů ubytujeme a jedeme do města.
Já říkám, že by bylo fajn jet autobusem, když máme zastávku před hotelem. Kuba říká, že bude lepší jet autem. Takže jedeme autem a u centra parkujeme jak jinak než v zákazu s celou tou technikou a s těmi věcmi a s těmi šaty v kufru. Ohromný pocit úlevy přijde, když se po několika hodinách vracíme k autu a ono tam stojí. Bez pokuty. Nevykradené. Boloňu jsme prošli v jejím nejkrásnějším centru. Veškeré ulice v centru mají podloubí, což je samo o sobě nádhera. Kostely, baziliky, dómy, věže. Nádherná architektura, vše z cihel, vše obrovské a ohromující. Zítřek bude hlavně o cestování. Přesouváme se do San Marina, k moři na východní straně a potom přejíždíme k moři na západní pobřeží do Neapole. Zde budeme u strejdy Michala, který nás nejspíše přijme, ale zda my k němu trefíme a zda nás netrefí šlak z dopravy - to netušíme.
Kuba opravil gramatiku a teď zase naříká, že tu není víc psáno o památkách, tak zase zítra!
