Už ani nevím, jak začít článek, tak prostě píšu. Dneska ráno
klasicky vstáváme před budíkem. K našemu překvapení nejdeme půl hodiny na
metro, ale nasedáme na autobus, který jede přímo od našeho ubytování. Nevím,
proč jsme tohle neudělaly dřív. Přesedáme ještě asi na dva další autobusy a po
hodině a půl přijíždíme do Beverly Hills. Není to vlastně nic speciálního. Je to
jako projít se po Pařížské ulici v Praze. Pár drahých a luxusních obchodů,
kde si nemůžeme dovolit ani nákupní tašku, natož něco víc. Projdeme tyhle
uličky a pokračujeme na oběd. Opět něco středomořského po americku. Procházíme
čtvrtí s vysokými palmami, rodinnými domy, luxusními auty. Zastavujeme po
cestě v různých obchůdcích. V jednom takovém jsme se asi neměly
ocitnout, protože jsme v něm jako barbie v metalovém doupěti plném
trávy (jako marihuany). Takže zase mizíme. Ale co jsme si daly – úžasnou zmrzlinu
s obsluhou mluvící malinko česky. Na Manhattanu byla orientace lepší,
vzhledem k Avenue a Street a jasným kolmým ulicím a číslování, které
dávalo smysl. Tady je vlastně vše jinak, žádný smysl v tom není.
Pojmenování od Street, Drive, Avenue, Boulevard atd. Žádná logika. Každá ulice
má alespoň dva pruhy v každém směru. Většinou jde však o osmiproudou
silnici a my jsme jediní chodci široko daleko. Nikdo tu pěšky nechodí. Každý jezdí
autem. MHD je pro nižší vrstvy. Pešky je vše moc daleko. Auta jsou tu luxusní,
domy velké, lidi veselí a všechno jakoby úžasné. Potom ale zabočíte za roh a
uvidíte tisíce rozpadlých domů, skládek, stanů, feťáků, bezdomovců a mnoho
lidí, kteří žijí na ulici. Hranice mezi bohatstvím a chudobou je zde tenčí než
kdekoliv jinde, kde jsem zatím byla. Bohužel je velmi snadné tyhle věci
odsoudit, nevidět je nebo se nad nimi pohoršit. Čím častěji se s nimi však
člověk setkává, tím více se nad nimi musím zamýšlet. Je to jako když se začnete
pitvat ve vesmíru. Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme. Jestli jsme tady
sami nebo ne. A jak je možné, že tu žijeme a dýcháme a rodíme se a umíráme. A
kde končí vesmír. Jak může být nekonečno. Kam odchází lidská duše. A vlastně
vzniká kolotoč otázek, který nelze zastavit a na které nelze najít odpovědi. Podobně
je to zde. Vyjdete z obchodu, kde tričko stojí přes deset tisíc a projdete
kolem lidí, kteří dojídají zbytky z odpadkového koše. Člověk si uvědomí,
jak málo stačí, aby u těch odpadků stál on sám. Jak je život nejistý a vrtkavý.
Na poslední fotce je zastávka autobusu a na předposlední fotce je to, co stojí
vedle ní. Oplocený park, ve kterém je stan, ve kterém žijí lidé, kteří jsou bez
domova. To mě nutí zamýšlet se, neustále. Není moc víc o čem psát. Není tu nic
zajímavého. Budovy, které považují místní za zajímavé nebo muzea, které tu jsou
TOP, nesahají těm v česku ani po kotníky. Jediné, co tu je, je chudoba,
bohatství, pláž, studia, a to je tak asi vše. Takže dneska máme nachozeno asi 13
km, ale najeto v MHD máme asi 5 hodin. Většina dne. Zítra ale vyrazíme na pobřeží
a projedeme ho celé tam i zpět na kole, snad nám bude přát počasí. Dost tu
fučí, zejména u moře. Za chvíli nás máte doma!
